Úvodní stránka

Standard

Články

O plemeni

Chovatelská stanice

Naše feny

Naši psi

Odchovy

Výstavy

Bernardýn

Fotogalerie

Odkazy

Kontakty

Novinky

Pes Jíra - psí fotograf Vám nabízí nafocení a zhotovení kvalitních fotografií Vašeho miláčka při různých akcích (výstavy, agility, coursing, flyball, frisbee aj.) po domluvě možno nafocení i u Vás doma.



© cheva 2008

Ahoj jsem slečna Evička a chtěla bych se s Vámi podělit o svůj dosavadní život.

Narodila jsem se mojí mamince Bissince před 13 měsíci, tatínka jsem bohužel nepoznala, protože s námi nebydlel. Moje maminka mě naučila všechny životně důležité věci, naučila mně jíst, učila mně čistotě a když jsem povyrostla, tak mně učila jak se mám bránit proti sourozencům, jak říci že se mi chce ven, naučila mně štěkat a že mám takového divného psa, který má jenom dvě nohy a místo krásného psího povídání vydává nějaké divné zvuky, poslouchat. Žila jsem si krásný psí život s maminkou, babičkou a tetou a spoustou dalších psích kamarádů. Ale jednoho dne ten divná dvounohý, kterému se říká člověk, to mi vysvětlila maminka, nás všechny dal do nějaké věci, která jezdí a odvezl nás na návštěvu. Tam to bylo fajn. Byli tam také pejsci a vonělo to tam pejskama, kočičkama a ještě nějakýma divnýma vůněma, řádili jsme tam celé odpoledne. Byl tam dvounohý tvor, ale byl jiný než ten co s námi bydlel, moje maminka mi vysvětlila že to je člověčí holka, ta mně pořád chovala a říkala mi že jsem krásná a že mně chce. Já jsem nevěděla co to povídá, to jsem pochopila až později, když odešla moje maminka a všichni ostatní pejsci se kterými jsme dosud bydlela. Nejdřív mi bylo moc smutno, ale pak jsem dostala dobrou baštu a spala jsem ve strašně velikém psím pelíšku. Ráno jsem hledala maminku, ale ta dvounohá holka si se mnou celý den povídala a hrála a pořád mi dávala baštu a mně se to docela líbilo. Taky jsem si pohrála s psíma holkama a prohnala kočky, ale to se dvounohá holka zlobila, že se kočkám musím vyhýbat, aby mi neublížily. Mně, no co si o mně myslela, že si nechám ubližovat od nějaké kočky .

Pomaloučku jsem začínala chápat co se se mnou dělo. Přišla jsem na to, že mám novou paničku a páníčka a vůbec celou rodinu, spoustu zvířátek a to jsem ještě netušila, že se v téhle lidské smečce nebudu nudit. Pořád jsem byla s paničkou, která mně učila, že se nemám ničeho bát, učila mně jezdit v takové plechové krabici, které se říká auto a taky mi dávala na krk takovou věc o které říkala, že je to obojek a že bez něj nesmím na ulici. Taky mně učila, že se jmenuji Evička a že když mně volá jménem, tak že musím přijít. Snažila jsem se jí vyhovět, ale jenom když měla nějaké dobroty.Když už jsem musela poslouchat, tak zadarmo to nebylo. Nebyla dobrůtka, neposlouchala jsem.Mělo to své výhody, když jsme někam jeli autem a to bylo dost často, nikdy mně nenechala samotnou, všude jsem s ní chodila a to se mi moc líbilo. Občas jsem dostala i nějakou dobrůtku v obchodě na nákupech. Cizí lidé mně lichotili jak jsem krásná a roztomilá a moje panička jim dovolovala mně hladit a někdy si směli i pochovat. Tak mám cizí lidi moc ráda, vždyť ona je s nimi legrace. Nejdřív mně panička dávala do proutěného košíčku, ale pak začala zima a pod teplou bundou u paničky to bylo nejlepší. Nechtěla jsem běhat na té ošklivé studené zemi, byla špinavá a hlavně ohavně studená a já chtěla být v teple. Tak jsem se pořád nosila v teplíčku, ale najednou už panička tu bundu neměla a taky začalo hřát sluníčko a já jsem chtěla poznávat nové věci. Tak mi dala panička obojek a vodítko a začali jsme chodit ven. Nejdřív kolem domu a potom i na výlety a taky jsme jezdili za velkýma pejskama.

Pak najednou začala panička vymýšlet divné věci, pořád mi koukala do pusy a vždycky říkala že jí mám ukázat zoubky. Tedy nevím co jí je do mých zoubků, ale aby neřekla tak jsem jí je začala ukazovat, ale naotravovala se, každý den je chtěla vidět. Ale to nebylo všechno, dřív mi nadávala když jsem jenom chtěla koukat na stůl a najednou mně na něj začala dávat a povídala něco o výstavě. To jsem nechápala,pak mi začala rovnat nohy a zvedat hlavu a pořád dokola povídala výstava. Když už mi došla trpělivost, tak jsem jí nechala, ať si se mnou dělá co chce. Tak mně naučila, že si mám nechat prohlídnout zoubky a taky, že se mám nechat postavit na stole. Jo taky mně pořád vážila, prý abych na nějaké bonitaci neudělala ostudu. No to si dovolila hodně, já a ostudu. Když už jsem tohle všechno uměla, tak mi dala místo mého obojku nějakou šňůrku na krk a učila mně na ní chodit. A pořád se jí to nelíbilo, prý že na mě nic nevidí a tak musel páníček se mnou chodit a panička ho komandovala, jak mně má vodit. Pak mně vodila sama, ale lidi ta si vymýšlela. Nejdřív jsme chodili v trávě, pak si usmyslela, že budeme chodit na ulici, ale to jí bylo málo, tak mně vodila pořád dokola i doma v obýváku, někde na parkovišti a taky v písku. A pořád dokola chodit a chodit a taky se hezky postavit a zůstat stát. Ježíš ta si navymýšlela, ale všechno co chtěla jsem se naučila. Mezi tímhle učením jsem s ní jezdila do města na nákupy, do obchodů kam jsem směla a do Prahy na návštěvy. Jednoho jsme jeli autem a pro mě to byl nejkrásnější den. Viděla jsem svojí maminku, tetičku a babičku. To bylo radosti ze shledání. Jenomže jsem musela ukazovat zoubky a chodit dokola a vážit se a stavět a ukazovat jak jsem hezká. Panička byla moc spokojená jaká jsem prý šikovná holka. Moc mně chválila a říkala mi, že jsem na bonitaci a abych jí neudělala ostudu, když jsme se to tak dlouho učily. Říkala jsem si, že jí tedy ostudu neudělám a myslela si, že od ní už bude pokoj. Ale to jsem se mýlila, další víkend jsem s paničkou a páníčkem zase někam jela autem, tam bylo pejsků. Panička říkala, že jsem na výstavě. Byl tam taky jeden pán a ten mně fotil na samolepky a moc si pochvaloval, jak jsem hodná a poslušná, že jiné pejsky fotí dlouho než se nechají posadit nebo postavit a já jsem hned udělala to co mi panička řekla. Na výstavě jsem se seznámila s novými kamarády a taky jsem musela chodit dokola a ukazovat zoubky, ale to už jsem znala, tak jsem to zvládla. Panička mně moc chálila a mně to dělalo dobře. Hned druhý den po výstavě jsme zase někam jeli. Těšila jsem se, že tam budu mít své malé kamarády, ale oni tam nebyli, byli tam jenom moc velcí kamarádi. Když jsem jim chtěla dát pusu , musela jsem si stoupnout na zadní a oni ke mně sklonit hlavu a pak jsme si mohli dát pusu.

Bylo to fajn, akorát panička pořád někde běhala a já byla s páníčkem. Ten si stěžoval, že jsem rozmazlená a závislá na paničce. No bodejť by ne, když je pořád se mnou a páníček chodí do práce. Představte si, že mně tam chtěli strašit takovou věcí která střílí. No na mně si nepřišli, nějaký rámus mně nemůže rozhodit. Panička mi vysvětlila, že jsem na bonitaci beauceronů. Tak jsem koukala co tam ti velcí psi dělají a chtěla jsem to dělat taky. Když tam nějaký pán běhal a křičel na ty velké psy, tak jsem mu ukázala, že ani já se ho nebojím. Akorát nevím proč se ti ostatní lidi smáli, když jsem se nedala zastrašit. Panička se mohla zbláznit radostí, jak jsem šikovná.

Tak moji psí kamarádi mějte své páníčky rádi a řekněte jim ať Vás učí jak se máte chovat, aby jste svým páníčkům nedělali ostudu.

© cheva 2008